Díval se na ženu,kterou miloval.Byla stejně krásná jako vždy.Dlouhé hnědé vlasy,čokoládová pleť,zelené oči.Ruce měla svázané,ale přesto kráčela hrdě a vzpřímená.Stráží ani okolostojícího davu si nevšímala a dívala se před sebe.Vystoupila na pódium a zastavila se před šibenicí.Dav byl úplně tichý.
O šest měsíců dříve
Vedro.To bylo první,čeho si po svém příjezdu všiml.Nesnesitelné vedro.Začínalo mu vadit,ale věděl,že si bude muset zvyknout.Jeho země ho sem poslala v rámci dohod uzavřených před mnoha lety.Mělo by ho to těšit,protože to znamenalo,že patří k elitě,ale nebylo to tak.Hlavní důvod,proč byl vybrán,byl,že nemá rodinu.Docela smutný důvod.
Rozhlédl se kolem sebe.Všude špína,všechno staré,poničené,ošuntělé.Tady má strávit několik měsíců?Neklidně poposedl.Ani v nejmenším se nedivil,že prohrávali.
"Major Nagal?" přetrhl tok jeho myšlenek cizí hlas s výrazným přízvukem.Otočil se a uviděl vysokého muže v uniformě,která stejně jako všechno okolo nesla známky opotřebení.Okamžitě vstal a zasalutoval.Muž pozdrav opětoval.
"Jmenuji se plukovník Ahbet.Pojďte se mnou."Přes klidný tón se nedalo pochybovat o rozkazu.Vyrazil a nestaral se,zda ho bude major následovat .Správně předpokládal,že ano.Prošli mezi několika budovami a na konec se zastavili u dvoupatrového,relativně zachovalého bungalovu,jehož vchod hlídali dva desátníci.Se zasalutováním je vpustili dovnitř.
Dveřmi na konci chodby-rovněž hlídanými-vstoupili do malé místnosti,ve které bylo jen několik židlí.Avšak tudy jen prošli do mnohem většího prostoru,jemuž uprostřed vévodil dlouhý dřevěný stůl,obklopený nesourodými židlemi.Na stole panoval stejný nepořádek,jako na každé poradě.Poházené papíry,špinavé šálky.U stolu sedělo několik mužů a u okna zády k místnosti stála vysoká žena v uniformě."Generále" začal plukovník Ahbet a k majorovu překvapení se žena otočila k nim.
O šest měsíců dříve
Vedro.To bylo první,čeho si po svém příjezdu všiml.Nesnesitelné vedro.Začínalo mu vadit,ale věděl,že si bude muset zvyknout.Jeho země ho sem poslala v rámci dohod uzavřených před mnoha lety.Mělo by ho to těšit,protože to znamenalo,že patří k elitě,ale nebylo to tak.Hlavní důvod,proč byl vybrán,byl,že nemá rodinu.Docela smutný důvod.
Rozhlédl se kolem sebe.Všude špína,všechno staré,poničené,ošuntělé.Tady má strávit několik měsíců?Neklidně poposedl.Ani v nejmenším se nedivil,že prohrávali.
"Major Nagal?" přetrhl tok jeho myšlenek cizí hlas s výrazným přízvukem.Otočil se a uviděl vysokého muže v uniformě,která stejně jako všechno okolo nesla známky opotřebení.Okamžitě vstal a zasalutoval.Muž pozdrav opětoval.
"Jmenuji se plukovník Ahbet.Pojďte se mnou."Přes klidný tón se nedalo pochybovat o rozkazu.Vyrazil a nestaral se,zda ho bude major následovat .Správně předpokládal,že ano.Prošli mezi několika budovami a na konec se zastavili u dvoupatrového,relativně zachovalého bungalovu,jehož vchod hlídali dva desátníci.Se zasalutováním je vpustili dovnitř.
Dveřmi na konci chodby-rovněž hlídanými-vstoupili do malé místnosti,ve které bylo jen několik židlí.Avšak tudy jen prošli do mnohem většího prostoru,jemuž uprostřed vévodil dlouhý dřevěný stůl,obklopený nesourodými židlemi.Na stole panoval stejný nepořádek,jako na každé poradě.Poházené papíry,špinavé šálky.U stolu sedělo několik mužů a u okna zády k místnosti stála vysoká žena v uniformě."Generále" začal plukovník Ahbet a k majorovu překvapení se žena otočila k nim.
Nevěděl,že tady velí žena,ale své překvapení na sobě nedal znát a
stejně jako Ahbet zasalutoval.Žena-generál,opravil se v
duchu-odpověděla stejně.
"Toto je major Nagal",pokračoval plukovník.
Věnovala mu jen zběžný pohled.
"Počkejte venku".
Zasalutoval a odešel do strohé čekárny.Dveře se za ním zavřely.Na
čekání byl zvyklý a navíc si potřeboval utřídit myšlenky..To,že bude
jeho nejvyšším velitelem žena,ho nesmírně překvapilo.Samozřejmě už se
setkal s ženami v armádě,ale nikdy s hodností generála.Doufal,že mu to
nebude dělat potíže.Také si všiml,že je celkem pohledná,ale okamžitě tu
myšlenku zahnal.Je to generál,okřikl se v duchu.Raději se zaměřil na
odhad její osobnosti.Nejspíš bude přísná,ale spravedlivá.A nepochybně
má autoritu.Poznal to z jejího hlasu.Rozkaz vydala s naprostým
klidem,ale také rozhodností,která nenechala nikoho na pochybách,že o
rozkazu není možné pochybovat.Určitě má silnou vůli.
Dveře se opět otevřely a vyšel z nich plukovník Ahbet s jedním z mužů,kteří seděli u stolu.
"Toto je major Sikda,velitel naší jednotky..."
Nyní
Stála tam,oči upřené do dálky.Jakýsi plukovník četl seznam obvinění.Mimo jiné obsahoval vlastizradu,vraždu
a sabotáž.Ona však stále zůstávala netečná.Kromě plukovníkova hlasu se
až na občasný dětský pláč neozýval žádný zvuk.Nikdo se neodvážil
promluvit,neboť si byli vědomi asi stovky vojáků se samopaly,kteří byli
rozmístěni okolo.
"...byla shledána vinna a odsouzena k trestu smrti oběšením",skončil plukovník.
O dva měsíce dříve
Unaveně si opřel hlavu o zeď.Poslední čtyři měsíce byly
náročné.Nestačil se ani rozkoukat a musel do boje..A tak to šlo
pořád.Navzdory nasazení pořád prohrávali.Měli míň mužů,horší vybavení i
zázemí.Lidé se báli jim pomáhat,protože kdyby je chytili,hrozila jim
smrt.Přesto se nevzdávali.Nagal je obdivoval.Tento měsíc utrpěli
největší ztráty a navíc se zdálo,že někdo donáší nepříteli,který jim
zničil několik skladů munice,potravin i léků.
Najednou si jí všiml.Když poprvé viděl,že se generál Lijana přidala k
mužům v poli,překvapilo ho to ještě víc než fakt,že je žena.Brzy mu ale
došlo,že to není jen póza.Byla dobrý voják a měli tak málo mužů,takže
bylo nemožné,aby kdokoli zůstal stranou.Byť je to generál.
Navíc se ukázalo,že jeho prvotní předpoklad o její povaze se ukázal
jako správný.Byla přísná,ale všichni ji respektovali.Viděli moc
dobře,že je mnohem tvrdší,než leckterý její mužský protějšek.Také ale
dokázala s muži žertovat a když bylo třeba,uvolnit napětí,které občas
zavládlo.Přistihl se,že ji naslouchá stejně dychtivě,jako kterýkoli
jiný voják,ale byl si vědom,že jeho dychtivost nevychází jen z respektu
a obdivu,ale i z mnohem hlubšího citu.Konečně najdu ženu,se kterou bych
chtěl žít,a ona je generál,pomyslel si hořce.Věděl,že z toho nic
nebude.Vždyť o něj neměla jiný zájem,než profesionální.Byl prostě další
voják.
O to víc ho překvapilo,že si sedla vedle něj a začala si s ním povídat.
Překvapení záhy nahradilo potěšení z její přítomnosti.Nepochybně si
všimla,co k ní cítí,ale nevěnovala tomu pozornost a nabídla mu jen
přátelství.Byl vděčný i za to a z jejich rozhovorů se stal zvyk.Po boji
za ním skoro pokaždé přišla.Stejně,jako teď.Ani se nenamáhal se
salutováním.Jako pokaždé si jen sedla vedle něj.Byla stejně špinavá a
unavená jako ostatní.
"Vedl sis dobře",začala."Jejich velitele velmi překvapilo,když se jeho
major zhroutil mrtvý".Pohlédla na ostřelovačskou pušku u na jeho nohou.
"Jsme rádi,že jsi tady".
Čekal,co řekne dál,ale mlčela a tak v tichu odpočívali ještě několik
minut.Náhle na ruce ucítil dotyk a překvapeně si uvědomil,že mu ji
pevně svírá.
"Já jsem ráda,že jsi tu".
Pozorně si ji prohlédl a všiml si,že snad poprvé se chová nejen jako generál,ale i jako žena.Žena,která potřebuje něčí blízkost.
Než stačil jakkoli zareagovat,pustila jeho ruku a vstala.Viděl,že se k
nim blíží plukovník Ahbet a z ní byl zase generál.Žena zmizela.Vlastně
ne.Opět se skryla pod povrch.
Nyní
Díval se,jak jí navlékají oprátku.Od jejího uvěznění uplynulo
teprve čtrnáct dní.Podezření,že mezi sebou mají zrádce,se ukázalo jako
pravdivé.Všechny ale šokovalo,že je to plukovník Ahbet,pravá ruka
generála Lijany.
Byl to právě on,kdo je vlákal do pasti.Myslela si,že se setká s
překupníky,ale místo toho na ni čekali vojáci.Až na ni,zabili celý
doprovod.Přesně,podle rozkazu.
Když se zpráva o jejím zatčení roznesla,veškerý odpor skončil.Ona byla
posledním důvodem k boji a bez ní...Každý vzbouřenec co nejrychleji i s
rodinou utíkal ze země.Už tu nebylo bezpečno.Někoho chytili,někoho
ne.Koho,se nevědělo.Ani to nikoho nezajímalo.Každý se staral o
sebe,protože ty,co chytili i s celými rodinami popravovali.Jen ji ne.
Měla zemřít veřejně,aby lidé věděli,že občanská válka skončila.Že už
nemají důvod bojovat,neboť ona-zrádce vlasti,je už nebude bránit a
dojde zaslouženému trestu.
Zaostřil dalekohled na pušce.Postupně spočinul pohledem na strážích,na
plukovníkovi a nakonec na ní.Měla výraz naprostého klidu.Nebála se.S
tím,co ji čeká,byla smířena.Pravděpodobně s tím počítala od samého
začátku.Musela s tím počítat,protože se mu jednou svěřila,že by ráda
zemřela tak,aby si zachovala hrdost.A že by nikdy svou smrtí nechtěla
nepříteli dopřát zadostiučinění.
Náhle měl pocit,jakoby se na něj dívala.Jakoby o něm věděla.A v ten
okamžik mu přišlo,že nepatrně kývla.To ho jen utvrdilo v jeho záměru,i
když si to nejspíš jen přestavoval.
Ve chvíli,kdy se doslechl o její popravě,věděl,že pro ni může udělat jen jediné.
Náměstí ,určené k její popravě, bylo dobře zajištěné pro případ,že by
se ji někdo pokusil osvobodit.Ale dům, ve vzdálenosti 973 metrů,na
jehož střeše právě ležel,byl příliž daleko,než aby mu věnovali
pozornost.Z té vzdálenosti ji přece nikdo neosvobodí.Jak se
mýlili.Existují i jiné formy svobody.Například zemřít podle své vlastní
vůle.
Naposledy se na ní podíval a stiskl spoušť.
stejně jako Ahbet zasalutoval.Žena-generál,opravil se v
duchu-odpověděla stejně.
"Toto je major Nagal",pokračoval plukovník.
Věnovala mu jen zběžný pohled.
"Počkejte venku".
Zasalutoval a odešel do strohé čekárny.Dveře se za ním zavřely.Na
čekání byl zvyklý a navíc si potřeboval utřídit myšlenky..To,že bude
jeho nejvyšším velitelem žena,ho nesmírně překvapilo.Samozřejmě už se
setkal s ženami v armádě,ale nikdy s hodností generála.Doufal,že mu to
nebude dělat potíže.Také si všiml,že je celkem pohledná,ale okamžitě tu
myšlenku zahnal.Je to generál,okřikl se v duchu.Raději se zaměřil na
odhad její osobnosti.Nejspíš bude přísná,ale spravedlivá.A nepochybně
má autoritu.Poznal to z jejího hlasu.Rozkaz vydala s naprostým
klidem,ale také rozhodností,která nenechala nikoho na pochybách,že o
rozkazu není možné pochybovat.Určitě má silnou vůli.
Dveře se opět otevřely a vyšel z nich plukovník Ahbet s jedním z mužů,kteří seděli u stolu.
"Toto je major Sikda,velitel naší jednotky..."
Nyní
Stála tam,oči upřené do dálky.Jakýsi plukovník četl seznam obvinění.Mimo jiné obsahoval vlastizradu,vraždu
a sabotáž.Ona však stále zůstávala netečná.Kromě plukovníkova hlasu se
až na občasný dětský pláč neozýval žádný zvuk.Nikdo se neodvážil
promluvit,neboť si byli vědomi asi stovky vojáků se samopaly,kteří byli
rozmístěni okolo.
"...byla shledána vinna a odsouzena k trestu smrti oběšením",skončil plukovník.
O dva měsíce dříve
Unaveně si opřel hlavu o zeď.Poslední čtyři měsíce byly
náročné.Nestačil se ani rozkoukat a musel do boje..A tak to šlo
pořád.Navzdory nasazení pořád prohrávali.Měli míň mužů,horší vybavení i
zázemí.Lidé se báli jim pomáhat,protože kdyby je chytili,hrozila jim
smrt.Přesto se nevzdávali.Nagal je obdivoval.Tento měsíc utrpěli
největší ztráty a navíc se zdálo,že někdo donáší nepříteli,který jim
zničil několik skladů munice,potravin i léků.
Najednou si jí všiml.Když poprvé viděl,že se generál Lijana přidala k
mužům v poli,překvapilo ho to ještě víc než fakt,že je žena.Brzy mu ale
došlo,že to není jen póza.Byla dobrý voják a měli tak málo mužů,takže
bylo nemožné,aby kdokoli zůstal stranou.Byť je to generál.
Navíc se ukázalo,že jeho prvotní předpoklad o její povaze se ukázal
jako správný.Byla přísná,ale všichni ji respektovali.Viděli moc
dobře,že je mnohem tvrdší,než leckterý její mužský protějšek.Také ale
dokázala s muži žertovat a když bylo třeba,uvolnit napětí,které občas
zavládlo.Přistihl se,že ji naslouchá stejně dychtivě,jako kterýkoli
jiný voják,ale byl si vědom,že jeho dychtivost nevychází jen z respektu
a obdivu,ale i z mnohem hlubšího citu.Konečně najdu ženu,se kterou bych
chtěl žít,a ona je generál,pomyslel si hořce.Věděl,že z toho nic
nebude.Vždyť o něj neměla jiný zájem,než profesionální.Byl prostě další
voják.
O to víc ho překvapilo,že si sedla vedle něj a začala si s ním povídat.
Překvapení záhy nahradilo potěšení z její přítomnosti.Nepochybně si
všimla,co k ní cítí,ale nevěnovala tomu pozornost a nabídla mu jen
přátelství.Byl vděčný i za to a z jejich rozhovorů se stal zvyk.Po boji
za ním skoro pokaždé přišla.Stejně,jako teď.Ani se nenamáhal se
salutováním.Jako pokaždé si jen sedla vedle něj.Byla stejně špinavá a
unavená jako ostatní.
"Vedl sis dobře",začala."Jejich velitele velmi překvapilo,když se jeho
major zhroutil mrtvý".Pohlédla na ostřelovačskou pušku u na jeho nohou.
"Jsme rádi,že jsi tady".
Čekal,co řekne dál,ale mlčela a tak v tichu odpočívali ještě několik
minut.Náhle na ruce ucítil dotyk a překvapeně si uvědomil,že mu ji
pevně svírá.
"Já jsem ráda,že jsi tu".
Pozorně si ji prohlédl a všiml si,že snad poprvé se chová nejen jako generál,ale i jako žena.Žena,která potřebuje něčí blízkost.
Než stačil jakkoli zareagovat,pustila jeho ruku a vstala.Viděl,že se k
nim blíží plukovník Ahbet a z ní byl zase generál.Žena zmizela.Vlastně
ne.Opět se skryla pod povrch.
Nyní
Díval se,jak jí navlékají oprátku.Od jejího uvěznění uplynulo
teprve čtrnáct dní.Podezření,že mezi sebou mají zrádce,se ukázalo jako
pravdivé.Všechny ale šokovalo,že je to plukovník Ahbet,pravá ruka
generála Lijany.
Byl to právě on,kdo je vlákal do pasti.Myslela si,že se setká s
překupníky,ale místo toho na ni čekali vojáci.Až na ni,zabili celý
doprovod.Přesně,podle rozkazu.
Když se zpráva o jejím zatčení roznesla,veškerý odpor skončil.Ona byla
posledním důvodem k boji a bez ní...Každý vzbouřenec co nejrychleji i s
rodinou utíkal ze země.Už tu nebylo bezpečno.Někoho chytili,někoho
ne.Koho,se nevědělo.Ani to nikoho nezajímalo.Každý se staral o
sebe,protože ty,co chytili i s celými rodinami popravovali.Jen ji ne.
Měla zemřít veřejně,aby lidé věděli,že občanská válka skončila.Že už
nemají důvod bojovat,neboť ona-zrádce vlasti,je už nebude bránit a
dojde zaslouženému trestu.
Zaostřil dalekohled na pušce.Postupně spočinul pohledem na strážích,na
plukovníkovi a nakonec na ní.Měla výraz naprostého klidu.Nebála se.S
tím,co ji čeká,byla smířena.Pravděpodobně s tím počítala od samého
začátku.Musela s tím počítat,protože se mu jednou svěřila,že by ráda
zemřela tak,aby si zachovala hrdost.A že by nikdy svou smrtí nechtěla
nepříteli dopřát zadostiučinění.
Náhle měl pocit,jakoby se na něj dívala.Jakoby o něm věděla.A v ten
okamžik mu přišlo,že nepatrně kývla.To ho jen utvrdilo v jeho záměru,i
když si to nejspíš jen přestavoval.
Ve chvíli,kdy se doslechl o její popravě,věděl,že pro ni může udělat jen jediné.
Náměstí ,určené k její popravě, bylo dobře zajištěné pro případ,že by
se ji někdo pokusil osvobodit.Ale dům, ve vzdálenosti 973 metrů,na
jehož střeše právě ležel,byl příliž daleko,než aby mu věnovali
pozornost.Z té vzdálenosti ji přece nikdo neosvobodí.Jak se
mýlili.Existují i jiné formy svobody.Například zemřít podle své vlastní
vůle.
Naposledy se na ní podíval a stiskl spoušť.
to je krásný...smutný,ale pěkný...píšeš moc pěkně....jsem ráda že jsem se sem podívala..těším se na další povídečky...opravdu jsi talent...